Třinec 2019, Omsk 2021 a nyní Curych 2024. Šimon Hrubec potvrdil, jak silnou brankářskou osobností je. "Tohle zlato je pro mě vzácné. Chtěl jsem ho totiž vyhrát v každé lize, ve které jsem chytal, vytvořil jsem si na sebe tlak. Mám ohromnou radost," říká rodák z Vimperku uprostřed nekončících oslav v rozhovoru, který poskytla agentura Sport Invest.
Co všechno jste už po finále stihli zvládnout?
"Hlavně jsem toho moc nenaspal a ještě se pokračuje poslední večeří se sponzory. A v pátek domů. Bylo to bouřlivé. Na stadionu jsme zůstali do půl čtvrté do rána, do šatny přišli rodiny a kamarádi, naštěstí je velká. Stříkalo se všude šampaňské, pilo se, slavilo. Jsem rád, že se nikomu nic nestalo. A když jsem odcházel ze zimáku, ukradl jsem pohár a taxíkem jsem ho odvezl domů. Pak jsme pokračovali u kamaráda na terase jeho bytu. Cestou domů mě odchytili kluci, takže šup zase do města. V šest ráno. Pak jsme slavili v přístavu u Curyšského jezera, seděli jsme na mole. V půl sedmé k večeru to na mě dolehlo, vzal jsem si taxíka a spal až do druhého dne."
Pohár už nemáte?
"Musel jsem ho vrátit. Mají štěstí, že jsem jim ho půjčil!" (smích)
Jaký byl rozhodující zápas?
Náš nejlepší v celé sezoně. Ono se říká, běžte si za tím a vyhrajte to… Jenže sedmý zápas je trochu skličující. My na ně ovšem vlítli takovým stylem, že jsem nás nepoznával. V první třetině jsme je rozstříleli snad 19:6. Celou dobu jsme hráli tak fantasticky, že byla otázka času, kdy gól dáme. Mohlo se stát, že přijde nějaký nešťastný odraz a mohli jsme prohrávat, to jediné mě děsilo. Ale jak jsme si za tím šli, i štěstí při nás stálo. Dali jsme jeden gól, druhý v půlce třetí třetiny. A to už jsem si říkal, že by to možná mohlo dopadnout.
Je to pro brankáře sladší, když při zisku titulu vychytá čisté konto?
"To je určitě fajn. Trenér byl spokojený. Říkal, že vždycky postupový zápas, ten rozhodující, jsem měl s nulou. A platilo to i ve finále."
Šesté utkání jste nedochytal, bylo pro vás to sedmé o to více psychicky složitější?
"Já věděl, že trenér to musel udělat. Nešel jsem z branky, že bych chytal špatně. My to tam přijeli odevzdat, darovali jsme jim to. Oni zaslouženě vyhráli. Šestý zápas byl naopak jeden z nejhorších v sezoně, takže jsem střídání neřešil. Popravdě jsem ani nebyl smutný, že jsme prohráli, protože to nebylo ani kousek od toho, že bychom utkání měli urvat. Říkal jsem si, snad se chytneme za hlavu a předvedeme, na co máme potenciál."
To se i stalo. V čem jste byli ve švýcarské lize nejlepší?
"Ve všem. Opravdu. Ať to nezní blbě, ale měli jsme nejlepší přesilovky, nejlepší oslabení, snad i dokonce buly, čas v pásmu, získané kotouče. Trenér nám před finále říkal: Statisticky jsme ve všem nejlepší, teď to jen dokázat! Což bývá hrozně ošemetné. V play off záleží na různých okolnostech. Jsem rád, že my jsme to potvrdili. Není jednoduché vyhrát základní část a ještě i play off."
V něm jste pětkrát vychytal čisté konto, v základní části jen jednou. Čím to?
"Potřebujete spoustu štěstí, to vám řekne každý brankář. Kolikrát jsem o něj v základní části přišel nějakým nešťastným gólem, odrazem od brusle, čtyři vlastňáky jsem dostal. Říkal jsem po základní části trenérovi: Všechno super, vyhrát statistiky, ale já mám jen jeden shutout! On: Třeba si je schováváš na play off. A taky že jo. To jediné mě uklidňovalo."
Statistikám základní části švýcarské ligy jste kraloval i ve své druhé sezoně, měl jste nejlepší průměr i úspěšnost zákroků. Jak moc vám to lichotí?
"Mám z toho radost. Ještě o to větší, že se mi to podařilo podruhé za sebou, protože konkurence v brankovišti je tady veliká. Zvlášť po příchodech hráčů z KHL se liga ohromně zlepšila. O to jsou ty statistiky cennější."
Bavil jste se po finále s poraženým krajanem Jiřím Sekáčem?
"Odehrál fantastické play off, byl jejich suverénně nejlepší hráč. Já ho znám z Omsku, kde jsme spolu hráli, to bylo štěstí. On je strašně silný. Když si vzal puk a jel mi na obránce, věděl jsem, že k bráně stejně dojede a stejně si šanci vytvoří. Musel jsem být stále připravený. A osmkrát z deseti případů přes obránce prošel, byl jak buldozer. Nesmírně platný hráč. Já mu pak říkal, že mi zatápěl. On se smál: Ale jeden jsem ti tam procedil!"
Curych získal desátý titul, jak ho prožívají fanoušci?
"Oslavy po zápase byly ohromné. Rolbaři vysadili záměrně kus mantinelu, aby se lidé mohli nahrnout za námi na led. A já nemám moc rád stísněné prostory nebo když je někde moc lidí. Oni mi nevadí, když nejsou kolem mě, za mantinelem ať jich je tisíc. Najednou se všichni sápali na led, k poháru. Vypadalo to, jako když na vás valí tsunami, vlna lidí. Co teď? Okamžitě jsem popadl syna, jel jsem proti fanouškům a skoro jsem je rozrážel, aby se kluk někde neztratil nebo ho neušlapali. Vezl jsem ho ženě, dal jsem ho do rukou tátovi, který přijel na zápas s tchánem, takže byl na chvíli v bezpečí. Pak už to nešlo zastavit, davové šílenství."
V čem vám svědčí švýcarská liga?
"Nejlepší věc na ní je cestování. Díky tomu, jakou máme pozici na mapě, trvá nejdelší cesta do Ženevy tři hodiny. A to je úplně na pohodu. Ani ve finále jsme nejezdili den dopředu. Podrželi jsme si domácí zápasy, to bylo hrozně důležité."
A jaké je srovnání švýcarského titulu s těmi z Třince a Omsku?
"Každý je jiný. První byl pro mě hrozně moc důležitý, že to bylo v Třinci, po dlouhém sedmiletém čekání. Klíčový pro mě byl z hlediska kariéry. Po něm jsem se uklidnil, říkal jsem si, ano, teď už mám titul. Posunul mě. KHL byla v té době obrovsky kvalitní soutěž, takže toho si ho vážím zase ze sportovního hlediska. A ten švýcarský, to byl pro mě tlak, který jsem na sebe sám vytvořil. Říkal jsem: Tři ligy jsi chytal, pojď všechny tři vyhrát!"
Neláká vás vyhrát titul i ve čtvrté zemi?
"Líbila by se mi švédská liga, ale jsem už starší a kluci mi říkali, že cestování je tam složitější, vzdálenosti o dost delší. Mám ještě další dva roky smlouvu ve Švýcarsku, takže to je jen takové přemýšlení nahlas. Jinak nemá smysl se tak dopředu dívat."